Když už není důvod běžet ...

Když už není důvod běžet, je v pořádku se zastavit.

Gazela reaguje, když je třeba. A pak znovu dýchá, pase se, je zpátky.
My běžíme i tehdy, když už „lev“ dávno zmizel.

Možná jsme si ani nevšimli, kdy se to stalo.
Zvykli jsme si na napětí tak důvěrně, že už ho nevnímáme jako cizí.
Jako bychom vyměnili polštář za kámen a po týdnu si řekli: „Vlastně docela drží tvar.“

Stres se stal normou. A výkon? Měříme ho podle toho, jak moc nestíháme,
v diáři místo mezer jen šipky, jídlo ve stoje, věty ve zkratkách.
A někde mezi tím jsme si začali plést profesionalitu s tím, že musíme být pořád „v běhu“. Pořád připravení. Pořád pod proudem.

A tady se mi vybaví obraz gazely. Jedná, když má důvod a když ne – prostě je.
Klidně se pase. Když zahlédne lva, zareaguje. Běží. Bojuje o život.
Ale jakmile je po všem – zastaví se, dýchá a je zpět. Nepřehrává budoucí scénáře. Nezůstává ve střehu „pro jistotu“.

My lidé tuhle schopnost ztrácíme. Zůstáváme v napětí, i když už „lev“ dávno zmizel.
Zapomínáme, že vypnout je volba.

A možná právě tady se s lidmi potkávám nejčastěji.
Neučím je běžet rychleji, společně hledáme důvod, proč běží, a kam chtějí doběhnout.

Protože někdy stačí vědět, že když už není důvod běžet…
je naprosto v pořádku se zastavit.